Láska = sobeckost
Dnes jsem jela v metru a četla jedné slečně přes rameno knihu s názvem Láska, vztah a přátelství. ( Ano, já vím, že se to nedělá, ale kdo z Vás to někdy neudělal? ) A v té knize psali, že láska je sobeckost, protože člověk je sobec. Žije – li člověk s někým o kom si myslí že ho miluje, tak ho nemiluje, ale jen má potřebu ho vlastnit a ovládat. Což znamená, že milujeme – li více jsme větší sobci. Člověk mám už odmalička potřebu něco nebo někoho ovládat, a tak se hračkami stanou naši partneři, které máme doma a ovládáme je, dokud nás neopustí nebo nezemřou. Ještě tam také psali, že sex v partnerském vztahu je pouze uspokojením našich majetnicích potřeb, které potřebujeme, abychom si dokázali, že jde o lásku.
Byla to velice zvláštní kniha a ještě zvláštnější byla ta slečna, která ji četla, protože do drsné dredařky s tetováním a pearcingem bych to neřekla. Nicméně musím uznat, že je tomu opravdu tak, jak ta kniha píše, protože láska je opravdu sobecká, křehká, k životu potřebná, ale i vražedná. A tak jsem si udělala vlastní názor, člověk se zamiluje a zamilovanost trvá nějakou dobu, pak vystřízlivíme a stanou se z nás závislé osoby na osobě druhé, začínáme na sebe žárlit, dělat scény, plakat, bránit se, milovat se, nenávidět se….A to vše děláme jen proto, že se sobecky bojíme abychom toho druhého neztratili. A proč se tak bojíme? Proč děláme psí kusy kvůli ženské nebo chlapovi?
Odpověď: neznám! Ale vím, že sobečtější partneři se budou mít vždycky lépe, než ty co tomu obětují mnoho.
Blbá knížka!!!
Dnes jsem jela v metru a četla jedné slečně přes rameno knihu s názvem Láska, vztah a přátelství. ( Ano, já vím, že se to nedělá, ale kdo z Vás to někdy neudělal? ) A v té knize psali, že láska je sobeckost, protože člověk je sobec. Žije – li člověk s někým o kom si myslí že ho miluje, tak ho nemiluje, ale jen má potřebu ho vlastnit a ovládat. Což znamená, že milujeme – li více jsme větší sobci. Člověk mám už odmalička potřebu něco nebo někoho ovládat, a tak se hračkami stanou naši partneři, které máme doma a ovládáme je, dokud nás neopustí nebo nezemřou. Ještě tam také psali, že sex v partnerském vztahu je pouze uspokojením našich majetnicích potřeb, které potřebujeme, abychom si dokázali, že jde o lásku.
Byla to velice zvláštní kniha a ještě zvláštnější byla ta slečna, která ji četla, protože do drsné dredařky s tetováním a pearcingem bych to neřekla. Nicméně musím uznat, že je tomu opravdu tak, jak ta kniha píše, protože láska je opravdu sobecká, křehká, k životu potřebná, ale i vražedná. A tak jsem si udělala vlastní názor, člověk se zamiluje a zamilovanost trvá nějakou dobu, pak vystřízlivíme a stanou se z nás závislé osoby na osobě druhé, začínáme na sebe žárlit, dělat scény, plakat, bránit se, milovat se, nenávidět se….A to vše děláme jen proto, že se sobecky bojíme abychom toho druhého neztratili. A proč se tak bojíme? Proč děláme psí kusy kvůli ženské nebo chlapovi?
Odpověď: neznám! Ale vím, že sobečtější partneři se budou mít vždycky lépe, než ty co tomu obětují mnoho.
Blbá knížka!!!
Příběh z metra tentýž den
Účinkující: Eskalátory, Já, Muž, Davy lidí, Muzeum přestup z A na C
15:00 středa odpoledne, jedu nahoru po eskalátorech číslo I. Nahoře jsou všude cákance od červené barvy, alespoň si to zatím myslím, že je to barva. Byla jasně červená a úplně všude. Zatím se bavím tím, že jsou tam cestičky z barvy a jak se tomu lidé vyhýbají, dokonce se usmívám.
Za 10 vteřin už se propadám hanbou a jsem naštvaná na sebe, že jsem hrozná ženská, která se baví na něčem co barva není.
U eskalátorů číslo II. sedí muž okolo 60-ti let, vedle něj už stojí nějaký kluk a pomáhá mu. To nebyla barva, ale krev a byla všude. Ten muž spadl s dortem a kytkou v ruce na eskalátorech č.I. a oni ho pokousali. Všude po rukou měl zoubky od schodů, z kterých mu tekla krev jak blázen, na tváři byl též pokousaný, bohužel tolik, že mu to ukouslo kus tváře. Bylo mi ho hrozně líto, ten kluk už volal záchranku a utíral ho, ale tolik krve v metru jsem ještě neviděla. Bylo dost otřesné. A navíc potřísnil i madla, kterých jsem se dotkla a tak jsem pak byla taky od krve.
Konec
15:00 středa odpoledne, jedu nahoru po eskalátorech číslo I. Nahoře jsou všude cákance od červené barvy, alespoň si to zatím myslím, že je to barva. Byla jasně červená a úplně všude. Zatím se bavím tím, že jsou tam cestičky z barvy a jak se tomu lidé vyhýbají, dokonce se usmívám.
Za 10 vteřin už se propadám hanbou a jsem naštvaná na sebe, že jsem hrozná ženská, která se baví na něčem co barva není.
U eskalátorů číslo II. sedí muž okolo 60-ti let, vedle něj už stojí nějaký kluk a pomáhá mu. To nebyla barva, ale krev a byla všude. Ten muž spadl s dortem a kytkou v ruce na eskalátorech č.I. a oni ho pokousali. Všude po rukou měl zoubky od schodů, z kterých mu tekla krev jak blázen, na tváři byl též pokousaný, bohužel tolik, že mu to ukouslo kus tváře. Bylo mi ho hrozně líto, ten kluk už volal záchranku a utíral ho, ale tolik krve v metru jsem ještě neviděla. Bylo dost otřesné. A navíc potřísnil i madla, kterých jsem se dotkla a tak jsem pak byla taky od krve.
Konec
Ta kniha je dost známá, celou jsem ji taky nečetla, ale autor tam píše o "sobecký" lásce, která v dnešní době převažuje nad tou, která sobecká není/nemusí být. Podle mýho názoru je to tak, že každá láska je sobecká, ale záleží do jaký míry (což se pak liší člověk od člověka a vztah od vztahu). Jestli ta sobecká bude klapat, to záleží na tom, jak stejně velkej sobec je protějšek :) Alice.
OdpovědětVymazatLauříku, toho pokousanýho pána ti nezávidím..:( A s tou láskou jsi to krásně napsala!:)B.
OdpovědětVymazat